Runy na kamenech
Runy, tajemné symboly vyryté do kamenů, zbraní nebo kouzelných runových hůlek se objevují všude, kam při svých výbojích dorazili germánští válečníci. Slovem runy označujeme písmo, které začali Germáni používat přibližně před 1 500 lety.
Runy jsou ekvivalentem římské, řecké a hebrejské abecedy či cyrilice. Konec používání tzv. staršího futharku (nejznámější ucelená runová řada) pak můžeme umístit do 7. nebo 8. stol. n. l. Později na svých kořistních cestách do celého světa rozšířili svou vlastní verzi run Vikingové. Poslední zjednodušená runová řada se v severských zemích používala až do 18. stol. při tisku kalendářů.
Severské slovo „rún“ znamená tajemství. Každá runa představuje rovněž nějaký předmět či pojem a je tak symbolem s hlubším esoterickým významem. Tyto hlubší významy vytváření z run důležitý magický a věštecký systém
Každý národ či kulturní okruh měl soustavu znaků, které mu byly dány v mýtickém čase zpravidla nějakým bohem či poslem bohů. Tyto znaky byly chápány jako posvátné a bylo s nimi tak nakládáno. Pracovat se znaky uměl jen malý okruh zasvěcenců, kteří jich využívali především ke spojení s božskými silami a jejich prostřednictvím i k ovlivňování událostí, důležitých pro společenství lidí daného okruhu, národa či kmene.
Znaky byly posvátné v nejniternějším slova smyslu - byly zasvěceny některému z bohů či vyšších inteligencí a díky tomuto spojení získaly i atributy, jež jim daná inteligence či bůh propůjčovaly. Právě vlivem spojení s určitými idejemi mohly znaky magicky působit v rukou těch, kdož měli klíč v podobě posvátného vědění. Bez něho znak nepůsobí.
Runy patřily mezi posvátné znaky od nepaměti, podobně jako jižněji a západněji v Evropě znaky staroegyptské, hebrejsko-aramejské, řecké a z malé míry i latinka. I ony se původně využívaly výhradně pro magické účely, tedy pro spojení s božstvy. Až později, když lidé začali být bohům vzdáleni, se runy staly písmem a byly takto používány zejména severskými kmeny.